Toušeňské toulky - část 4. - Vlaštovky jsou věčné

Čas běží ... sekunda po sekundě, minuta po minutě ... den po dni, měsíc po měsíci, léto přichází po jaru, nový rok po starém. V toku času nám některé věci či události připadají neměnné, u jiných vnímáme jejich dynamiku. V tom prvém případě se rádi necháváme kolébat vidinou stojícího času a pocitem, že vše je jak bylo, je a bude, v tom druhém případě cítíme tíhu změny a snažíme se s tím vyrovnat co nejlépe. A co s tím vším mají dělat vlaštovky? Každý, kdo jezdí motorákem, si jich již určitě všiml. Toušeňské nádraží je od nepaměti každoročním domovem pro vlaštovčí rodinku ... nebo rodinky?

Pamatuji, že před zamřížováním části nádražního podloubí se v bezpečí temného výklenku obvykle nacházela dvě typická přilepená hnízda, jejichž osazenstvo zanechávalo neklamné stopy svého pobytu v podobě trusu na podlaze. Každý rok tu vlaštovky vyspravily staré či nahradily spadlé hnízdo novým, vysadily vejce, vyvedly mladé a předaly dalším generacím informaci o tomto bezpečném úkrytu. Předpokládám, že nejen já jsem si na ně zvykl a beru jejich přítomnost jako něco samozřejmého, něco, co dotváří charakter onoho místa, potvrzení, že je vše, jak má být. Neměnnou každoroční přítomností ptačích obyvatel, přesto dynamickou připomínkou běžícího času.

Když jsem jednoho rána přemýšlel o dalším pokračování toušeňských toulek, toto mi doslova prolétlo před nosem. Jen ta realizace trvala trochu déle, načapat pár vlaštovek v klidu, nevyplašit a vyfotit (alespoň mobilem) přeci jen zabralo nějaký čas.